Brněnské vokruch vokolo Štatlu aneb 100 kiláků na den je akce, které jsem se letos účastnil potřetí. Jedná se o pochod, který není koncipován jako závod, ale jako prostředek na prověření fyzických i duševních schopností. Za sebe za ty tři ročníky mohu potvrdit především tu psychickou stránku, protože s hlavou je to s rostoucími kilometry opravdu velký boj. Za zmínku stojí, že zatímco při mé první účasti jsem zvládl jen 54.6 km, loni jsem již zvládl 100 km, stejně jako nakonec i letos, ovšem nevlezl jsem se zatím do časového limitu, který je 24 hodin celkového času od startu. Celkově jsem byl ale letos o víc jak hodinu a půl rychlejší proti loňsku.
Stejně jako v předchozích letech se ukázalo, že se s blížící akcí vždy nějak více šetřím - viz. srovnání aktivity (kilometry) v jednotlivých letech:

Stejně jako loni jsem nechtěl jít bez foťáku, protože když ho nemám, přijdu si na výletech jak bez nohy. :) Na druhou stranu jsem zase nechtěl táhnout zbytečně velkou zátěž navíc (loni to byla kombinace Nikon D810 se Sigmou 35mm f/1.4 což odpovídá 1,65 kg a zároveň slušné neskladnosti). Rozhodl jsem se, že využiji služeb fotopůjčovny FOTORI a půjčil jsem si ideálně kompaktní, ale stále velmi výkonný Fuji X-T2 s objektivem Fujinon XF 16mm f/1.4 R WR, pro který jsem si ještě v den pochodu zajel na kole. Celková váha této kombinace je 882g. Účel splnil dokonale - důkazem budiž to, že jsem ho měl celý pochod na krku (!).

Donutové cheatování doma před pochodem při balení a přípravách, podomácku udělaná směska kešu ořechů s datlemi, banány, švestkami a ananasem pak na trase přišla narámně vhod. Na fotkách chybí ještě sušení hovězího masa a slaniny. Na tu vůni nezapomenu.

Letos jsem uskupil tříčlenný tým s názvem Paš(er)áci.
Sestava tedy já a kamarádi Milan a Roman, kterého možná někteří znají z jeho FB stránky Hubnu 40 kilo - dokážu to?. Celou trasu jsme nakonec zvládli dva (leč ne v limitu 24 hodin), Roman musel pochod ukončit po 26 km kvůli problémům s třísly a chodidlem.

Při průchodu Mariánským Údolím jsem překvapeně bojoval s krizí silné ospalosti. Předešlé ročníky se mi tohle nestalo. Myslím, že nejen mé díky patří skupině účastníků, co si vyšlápla s kytarou - zpěv člověka dobře nakopával a probíral. Na této kontrole jsme se ale nezdržovali, takže zvukový nakopávač jsme s Milanem rychle opustili. Slušně nás probral nabízený čaj. Výkon malého Fuji fotoaparátu ve tmě je mimochodem opravdu úctyhodný, znalejší mi jistě dají za pravdu, když se podívají na EXIF.

6:08 ráno, polovina trasy za námi. Uplynulý čistý čas od startu byl hodně slušný, proti loňsku spokojenost. V Lelekovicích o kilometr později jsem využil tajného checkpointu s vodou a jedním pivem, kterým jsme s Milanem zapíjeli kousky sušené slaniny. Ten na ni vzpomíná dodnes. :)

Na Jinačovické kontrole na 58. km jsem se konečně dokopal k tomu, co jsem měl udělat už podstatně dřív - zalepit puchýře, které mě začaly výrazně zpomalovat. Zatímco loni jsem byl v cíli s pouhým jedním puchýřem, o kterém jsem ani při chůzi nevědel, letos jsem jich tady lepil hned šest. A bohužel jsem o nich tentokrát věděl až příliš citelně. S největší pravděpodobností za to mohly hrubé kompresní podkolenky CEP. Oblepil jsem tedy gelovými náplastěmi vše, co šlo, vyměnil ponožky a šlo se o kousek dál čekat na Milanovu přítelkyni, která se k nám na část trasy přidala. Toto čekání bylo první delší pauzou pochodu.

Ačkoli jsem myslel, že u Helenčiny Studánky na kontrole nebudeme dávat pauzu, nakonec jsem se na chvíli natáhl a hodil so sebe trochu ořechů se sušeným ovocem. Samozřejmě jsem se bál, jak na to tělo zareaguje - kupodivu bez výraznějšího pocitu ztuhnutí. Na tomhle místě jsem se chvíli proklínal, proč tuhle magořinu podstupuji... a přitom v duchu věděl, že příští rok tomu nebude jinak a půjdu opět. :)

Nejvýraznější krize nastoupila mezi Omicemi a Střelicemi. Milana jsem nechal pokračovat dál, bez toho, aniž by na mě čekal, bylo to pro oba lepší, psychicky jsme na tom byli oba dost podobně. :D I když letos se mi emoční vyčerpání podařilo slušně potlačit. Ve Střelicích mě velmi nahlodávala možnost pochod ukončit a odejít směrem na vlak. Přemýšlel jsem nad tím celou dobu, co jsem do sebe ládoval česnečku a jedno chlazené pivo. Naštěstí mám takovou povahu, že když si něco zamanu, tak to prostě dokončím. Šlo mi už stejně jen o kilometry, a těch nechybělo tolik. Čas už jsem neřešil, protože mi bylo jasné, že při průměrné rychlosti, jakou jsem druhou polovinu trasy šel, prostě limit nestihnu. Po pauze ve Střelicích jsem se horko těžko doploužil k poli, po kterém vedla cesta do Údolí Bobravy. A tam jsem jako mávnutím proutku dostal druhý dech. Pocit radosti z toho, že jsem to nevzdal, mě nakopl a posledních 17 km jsem trpěl výrazně méně. Jen jsem už pak v zápalu cesty k cíli zapomněl na focení. 24 hodin od startu jsem měl zaznamenáno lehce přes 91 km. Věřím, že nebýt komplikací kvůli puchýřům, dopadlo by to výrazně lépe. Ale zklamaný nejsem. Celkový čas v cíli byl 26 hodin a 53minut, z toho v pohybu jsem v něm byl 23 hodin 49 minut. Na celých 101.8 km, které jsem nakonec ušel, tedy připadlo lehce přes tři hodiny pauzy.

Když jsem v noci dorazil domů (děkuji za odvoz Milanovi s přítelkyní), hodil jsem do sebe jeden kelímek borůvkového Skyru pomalu jako jednohubku. Vtipné je na tom to, že ráno jsem prázdný kelímek včetně lžíce našel v lednici. Byl jsem tak vyřízený, že jsem si ani neuvědomoval, co dělám. To jde ostatně vidět i z výbuchu v pokoji, na který se mi ráno naskytl pohled. Všechno jsem ze sebe shodil a odpadl. Skyr doplněný o ořechy a ovoce jsem do sebe hodil s radostí i jako snídani.

Památka na mé tři účasti tohoto pochodu. Příští rok se opět určitě rozroste. A třeba tentokrát padne stovka i v limitu. :) Ačkoli tělo dávalo znát, že má hodně za sebou, šel jsem si večer zaběhat (leč velmi pomalu - tempem 7:32 min/km) a musím říct, že jsem si to užil stejně tolik, jako celý pochod kolem Brna.

Grafické znázornění počtu nachozených kroků za posledních sedm dní mi vykouzlilo po týdnu úsměv na tváři. :)